Proč učíme ryby létat?

Přesně to ale potom požadujeme po svých dětech. Posadíme je do školních lavic a chceme, aby byly všechny stejné. Nikdo nesmí vyčnívat, nikdo nesmí být příliš popředu. A už vůbec ne pozadu. Pokud dítěti něco jde, je to v pořádku. Jen ho nesmíme nechat tu schopnost příliš rozvinout. Raději se zaměříme na to, co mu nejde a budeme rozvíjet to. Že vám to připadá hloupé? A tak to přece běžně v praxi opravdu funguje.
Možná jste se na to nikdy tak nedívali. Ale máme v lavicích plno ryb. Které mají výborné předpoklady k tomu, aby se staly těmi nejlepšími plavci v celém širém oceánu. Ale tyto milé natěšené rybičky se učí skákat nad hladinu. Bezradně otevírají své tlamičky a lapají po vzduchu. Nikdy nevzlétnou. Jen jim pomalu vyhasíná nadšení. Když budou mít štěstí, přestanou poslouchat ty, kteří jim radí létat. A poslechnou svůj vnitřní instinkt, který jim velí střemhlavě se vrhnout do vody a stát se mistry v tom, k čemu byly stvořeny. K plavání.
Ty smutnější rybičky budou do konce života jen smutně vzhlížet k hladině a budou si připadat nedostatečné a špatné jen proto, že nikdy nevzlétly. Takové ryby jsou často unášeny samovolně ke břehu, kde živoří v bahně.
Proč tedy učíme ryby létat a orly plavat? Když bychom mohli dát prostor rybkám naučit se zdolávat ty největší vodní překážky? A orlům pomoci právě s tím létáním?

Zvyk je železná košile

Zdá se, že tyto mechanismy vycházejí ze zvyklostí. Měli to tak naši rodiče, máme to tak my a budeme to chtít i po svých dětech. Jak takové děti potom budou fungovat ve světě, který se velmi rychle mění, je však otázkou. Nejspíš nebude ani tak záležet na tom, co se naučí ve škole. Protože děti se učí pořád. A v informační době jsou informacemi spíš přehlceny. Ale spíš bude záležet na tom, jestli se budou plácat v bahně. Nebo jestli naopak zůstanou rybkami, které nepřestávají věřit ve své schopnosti.